Práčata na Lužnici

Je konec května 2020, prohlížíme průtoky českých řek a váháme, jak to s naší vodou dopadne, vymýšlíme až bizarní scénáře, nikde není voda. O tři týdny později řešíme problém opačný. Jak bychom se mohli vydat na vodu s opravdu malými dětmi, z nichž většina nemá s vodou žádné nebo velmi malé zkušenosti, když hladiny řek stoupají na povodňové stupně? Noviny přinášejí další a další informace o utonulých vodácích. Kamarádi volají zkušenosti z plných kempů s hlasitou hudbou s hlučným přiopilým osazenstvem. Situaci nezlepšuje ani covidová atmosféra a představa situace, jak v případě objevivší se nákazy budeme vykazovat realizovaná hygienická opatření na vodáckém putovním táboře...

Nakonec jsou kostky vrženy, kamarádka nám nabídla možnost přespání na břehu Nežárky, takže alespoň kempové šílenství na začátku nehrozí. Opětovně u ní ověřujeme, zda nevadí, že je nás 19, ale očividně vůbec. Nežárka má sice trojnásobně víc vody než normálně, ale Lužnice už klesá, třeba to bude dobré. A bylo.

Aleš odváží na místo lodě a nákup, který svým množstvím znervóznila několik spoluobčanů, zda o epidemiologické situaci nevíme něco tajného. My ostatní přijíždíme vlakem. Děti jsou hlučné, vtipné a poslušné. Jedním slovem by nešly charakterizovat jinak než báječné. A to ještě netušíme, že to tak bude celou dobu. Pomalu putujeme k Nežárce, jdeme přes hráze nádherných rybníků, komentuje existenci blízkých vodních ploch Láska, Naděje a Víra, stavíme na "povinné" zastávky na borůvky a konečně přicházíme k Nežárce. Aleš s místními nás převáží na druhou stranu. Děti si s radostí staví stany a první nadšenci chtějí trénovat na řece. Jsme rádi, ale trochu je brzdíme, nejdřív pravidla a bezpečnost. Všichni poslouchají a k naší radosti pak opravdu po zbytek tábora pravidla dodržují.

Další den setrváváme na místě a trénujeme. Hlavně Tomáš a Matěj si neúnavně točí háčky i kormidelníky na své lodi, ale ani my ostatní nezahálíme a po několika hodinách si pár budoucích kormidelníku i samo singluje po řece. Trénink prokládáme splouvání řeky ve vestách, cestami pro pitnou vodu a vysvětlováním táborových aktivit. Děti se dozvídají základy o husitských práčatech a velký úspěch sklízí idea putovního "Žižkova bufetu". Děti totiž dostávají karabinky, na které postupně umísťují kroužky. Kroužek dostávají za pomoc, laskavost i dobře zvládnuté různé situace. V Žižkově bufetu pak mohou kroužky vyměňovat za dobroty, i ty nejmladší (4 a 5 let) si pak každý den zvládnou vydělat na lízátko, ty starší šetří na kofolu a tvoří spolu nejrůznější koalice. Celý tábor nás pak provází dotazy dětí, zda nemohou s něčím pomoc, drobná naštvání, že umytí hrnce má zamluvené již někdo jiný a snad nikdy nedocházející zásoby dřeva. Děti se zapojují do všeho, co je třeba a postupem času nezaznívají ani dotazy, zda za konkrétní činnost je kroužek nebo není.

Druhý den vyplouváme. Ráno se s vedoucími u řeky smějeme, že poprvé v životě s věčností na vodě kvitujeme, že je jí o trochu méně. První úsek zvládají děti výborně, voda teče rychle a tak jsme na plánovaném tábořišti brzo. Odpočíváme, trénujeme na jezu a brzo děti obklopují Aleše, aby jim povídal další ze super dobrodružných příběhů, z toho, kdo všechno mu bude sedět na klíně, se stává pravidelná přetlačovaná.

Každý den nás pak Pája srozumitelně provází biblickým příběhem o Abrahamovi. I menší děti chápou těžkou situaci Sáry a Hagar, představují si sebe na místě Ismaela, uvažují o Abrahamově poslušnosti při obětování Izáka a jsou schopni mluvit o tom, jak moc na Abrahamových a Sářiných rozhodnutí záleželo. 4000 let starý příběh nám celou dobu vypráví o tom, že na tom, co člověk dělá a kým je, záleží, a ne málo.

Další dny ubíhají s rychlostí času, kdy je člověku dobře. Kempy jsou nakonec poloprázdné, řeka teče svižně a logistiku přenášení nesjízdných jezů začínáme pilovat k dokonalosti. Umělým kanálem Dekárkou vplouváme do Lužnice a děti nadšeně vískají na obrovské skluzavce u řeky ve Veselí nad Lužnicí. Lehce přehodnocujeme plány, původní možnost, že popojedeme kus vlakem, abychom jeli i krásný úsek Lužnice pod Táborem s ohledem na logistiku a šikovnost dětí zamítáme a rozhodujeme se, že místo vlaku zvládneme dvě delší štreky. Ovšem ta druhá nám dává zabrat. Dopoledne děti ještě vesele štěbetají, odpoledne jsou tišší a ani nám nejde povzbuzování tak snadno od úst. Voda mezi jezy teče dost pomalu a skoro třicet kilometrů je prostě moc. A aby to nebylo málo, najednou stejně s námi jede obrovská neorganizovaná skupina, se kterou se potkáváme na všech jezech. Začíná hustě pršet.

Povzbuzujeme děti, že cílová destinace Tábor je na dohled, vjíždíme do Tábora, ve kterém jsou před námi bohužel ještě čtyři jezy. Za současného stavu jsou sice sjízdné, ale nutné čekání a pořádné ošplouchnutí vodou již tak studeným a unaveným dětem na náladě opravdu nepřidá. Naštěstí i poslední jez splouvají bez jediného cvaknutí a všichni statečně pádlují a neremcají. Na tábořišti nás již čeká Aleš, který jel ten den s doprovodným autem. Děti pomáhají vytahovat kánoe do prudkého břehu a s nadšením jásají, že tam už mají postavené stany a na ohni uvařené teplé jídlo. Všichni se převlékají do teplého, z třech hrnců jídla nezbude nic, déšť vytrvale bubnuje na stany. Je to jediný večer, kdy nemusíme něžně s prosbou, ať je ticho, klepat na stany.

Mrholení dalšího rána postupně střídá slunce a tak ani pár cvaknutí na krásných peřejích nekazí náladu, jen si děti víc zažijí, že co není uchycené, uplave. Usmáté a lehce usmažené doráží do dobronického kempu. Kemp vlastněný a provozovaný Holanďani, kteří sem s oblibou jezdí, je nyní téměř prázdný. Toho děti plně využívají a kempem se pohání jako smečka. Pravidla hry, která se, zdá se, plynule proměňují, vedou hlavně k tomu, že děti kolem stanů probíhají v tichosti, nebo naopak hlasitě halasí. Představa útočících práčat se nyní zdá daleko reálnější.

Závěrečná štreka končí pod Bechyní, kde ve skalním otvoru nad řekou nachází děti husitský vzkaz, podle kterého je proti proudu vlévajícího se potoka zakopán poklad. Podle předpovědi počasí má přijít průtrž mračen, a tak dětem dovolujeme jít hledat poklad jen s podmínkou, že si ponesou všechny věci. Za statečnou vodáckou účast byly odměny praky, a tak mohou ozbrojení s plnou polní vyrazit za pokladem. Cílový obrovský převis je naštěstí jen 500 m proti proudu. Podle indicií nachází děti staré mince a nás čeká táborák a poslední večer. Je noc, přestává pršet a zpod převisu jdou vidět první hvězdy. S klidnými i šibalskými výrazy spí pod převisem třináct andělů a nás zaplavuje vděčnost - za jejich rodiče a jejich výchovu, za náš sbor, za krásu naší země a za uplynulý týden a všechno, co jsme v něm mohli prožít.

Marie Jelínková

Více fotek zde.